Nejvzácnější žvířata světa

Lemur rákosový (Hapalemur alaotrensis)

17. května 2016 v 23:32 | Maty.tekk
Lemur rákosový byl považován za pouhý poddruh lemura šedého. Tato poloopice žije, stejně jako všichni ostatní lemuři, výhradně na Madagaskaru. Je to jediný primát přizpůsobený k životů nejen na stromech, ale i na bažinatých územích porostlých hustým rákosem, šáchorem a jinými bahenními rostlinami.Žije u největšího madagaskarského jezera Alaotra, které se nachází na východní straně ostrova. Tmavě šedohnědě zbarvený lemur rákosový má tělo dlouhé asi 39 cm a nechápavý ocas 40 cm, samec průměrně váží 1,4 a samice 1,6 kg. Má velké kulaté ušní boltce částečně skryté v srsti a výrazné oči.Na rozdíl od jiných druhů lemurů se při pochybu po polehlých stéblech rákosu (Cyperus) a šáchorů (Phragmites) vyznačují chůzi po čtyřech končetinách. Ohýbají si jednotlivá stébla, stoupají na ně a tak dosáhnou na další. Mimo to také dobře skáčou a po stromech se pohybuje ve svislé poloze (vertikálním lpěním).Mezi jejich přirozené nepřátele patří hroznýš psohlavý, galidie proužkovaná, orlík madagaskarský, fosa a sovy. Mezi jejich novodobé lovce lze počítat i zdivočelé psy, kočky a lidi, kteří je přes zákaz chytají pro obchod se zvířaty. Prostory ve kterých žijí jsou i nadále zmenšováné zakládáním nových rýžových polí, nutných k obživě stoupajícího počtu madagaskarských obyvatel.Lemur rákosový je proto Mezinárodním svazem ochrany přírody (IUCN) hodnocen jako kriticky ohrožený druh (CR) a byl zařazen i do přílohy č. I v CITES.




Lemur mongoz (Eulemur mongoz)

17. května 2016 v 23:24 | Maty.tekk
Lemur mongoz (Eulemur mongoz) je malý zástupce čeledi lemurovitých denních (Lemuridae) obývající suché lesy na Madagaskaru a na Komorských ostrovech. Jedná se o kriticky ohrožený druh.Je 30-35 cm dlouhý a váží mezi 1,1 až 1,6 kg. Ocas je dlouhý 45-48 cm. Má dlouhou, popelavě šedou srst, světlé břicho a rezavě zbarvený límec, ušní boltce téměř zcela skryté v srsti a na obličeji černé "brýle".U tohoto druhu je neobvyklé, že se jeho aktivita, denní a noční, mění podle období. Žije v rodinných skupinách tvořených jedním trvalým párem a několika mláďaty. Není příliš teritoriální a jednotlivá domácí území se často i překrývají, ale pokud se setká s jinou rodinnou skupinou, bývá často agresivní. Živí se především ovocem, květy, listy a nektarem. V České republice je chován pouze v ZOO Ostrava.




Krysa dinagatská (Crateromys australis)

17. května 2016 v 23:17 | Maty.tekk




Krokodýl orinocký (Crocodylus intermedius)

17. května 2016 v 23:04 | Maty.tekk
Patří mezi největší krokodýly světa, spolu s krokodýlem americkým jsou bezpochyby největšími predátory amerického kontinentu. Vzrostlí samci svou váhou hravě překonají i největší exempláře ledních medvědů a medvědů grizzly. Samci mohou dorůst pěti až šesti metrů, samice bývají výrazně menší. Krokodýla orinockého charakterizuje nízká, úzká a protáhlá hlava. Stavbou těla je podobný krokodýlovi americkému. Ten má ovšem na vrchu hlavy, před očima, drobné hrby a prolákliny. Z hlediska zbarvení je možné rozdělit krokodýla orinockého do tří skupin. Nejčastější je tzv. motýlí forma, kde na šedém hřbetu vystupují větší či menší černé skvrny nepravidelných tvarů. Druhou formou by měla být žlutavá, kde základní zbarvení tvoří světle hnědá až špinavě žlutá s občasnými černými skvrnkami. Třetí má být téměř kompletně černavá až černá. První ze zmíněných forem je nejběžnější, zbývající dvě jsou méně časté. Břicho mají všichni krokodýli orinočtí špinavě bílé. V případě krokodýla orinockého je na místě hovořit spíše o původním než o současném rozšíření. Původně to tedy byla většina centrálního území Venezuely včetně příbřežních oblastí Karibského moře a vnitrozemí západní Kolumbie. Na začátku 21. století se výskyt zúžil na malé ostrůvkovité populace, přežívající buď kvůli absolutní odlehlosti lokality a špatné dostupnosti pro největšího nepřítele - člověka, případně díky osvícenosti ochranářů a rančerů, kteří si vzali za své zpětnou reintrodukci do míst původního výskytu.Díky úspěšné reintrodukci se snad pokles podařilo zastavit ale ani tak není důvod k optimismu. Více než 1500 jedinců se zřejmě ve volné přírodě nevyskytuje. .Ve viváriu v Dallasu v americkém státě Texas se podařilo od roku 2003 odchovat celkem 120 mláďat a vivárium je tak jediným zařízením na světě, kde se podařilo krokodýly orinocké mimo jejich původní domovinu rozmnožit. Chovný pár pojmenovaný Juanco a Miranda byl v roce 1998 dovezen z Venezuely.




Krokodýl kubánský (Crocodylus rhombifer)

17. května 2016 v 22:58 | Maty.tekk
Krokodýl kubánský je endemitní druh krokodýla, který žije pouze na Kubě ve střední Americe na poloostrově Zapata a na Mládežnickém ostrově. Tyto dvě lokality mají celkovou rozlohu 650 km2, což je nejmenší krokodýlí areál na Zemi. Na Kubě se začali křížit s krokodýlem americkým. Vznikají kříženci větších rozměrů než oba původní druhy, a tak krokodýlu kubánskému hrozí vyhubení. Udává se, že populace krokodýlů na Kubě je taková, že 50 % jsou kříženci a o ostatní se dělí kubánský s americkým krokodýlem. Samice krokodýlů kubánských dorůstají délky až 2,5 m a samci 3,5 m. Mají dlouhé nohy, které využívají na souši. Jsou jedni z mála krokodýlů, kteří se pohybují mrštně i po souši. Dokáží vyvinout rychlost až 60 km/h.
Krokodýli kubánští jsou bez diskuse nejagresivnějším druhem krokodýla. Vůči jedincům vlastního druhu se většinou nijak nevymezují. Chovatelé se ale musí mít na pozoru. Je-li jim například při potřebě přemístění do jiné nádrže hozena smyčka na čelist nebo na krk, nesnaží se couvat jako jiní krokodýlové, ale směle vyrážejí proti tomu, kdo drží druhý konec provazu.




Krokodýl filipínský (Crocodylus mindorensis)

17. května 2016 v 22:49 | Maty.tekk
Je dalším ze zástupců menších až středně velkých druhů. Obvykle dosahuje jen dvou metrů, délka 3,1m je uváděna jako rekordní. Jako samostatný druh byl všeobecně uznán teprve nedávno, dlouhá desetiletí byl považován za poddruh krokodýla novoguinejského, původně se dokonce někteří vědci domnívali, že jde jen o formu krokodýla siamského, kterému je svým vzhledem velmi podobný. I když druh C. mindorensis popsal na základě několika lebek K.P.SCHMIDT z přírodovědného muzea v Chicagu už v roce 1935, ještě koncem dvacátého století byl v řadě odborných publikací uváděn jako Crocodylus novaeguineae mindorensis. Zbarvení je žlutavě hnědé, v dospělosti hnědé až tmavošedé s tmavšími skvrnami na bocích a končetinách. Může ovšem vykazovat variabilitu, někteří jedinci mají části těla krásně žluté nebo žlutobílé. Historicky obýval většinu rozlehlejších ostrovů filipínského souostroví, v současnosti přežívá v minimálních počtech pouze na několika lokalitách ostrovů Luzon a Mindanao. Mimořádný pokles jejich stavů byl zapříčiněn intenzivním lovem již v třicátých letech 20. století a zejména silnou populační explozí. V roce 1945, koncem druhé světové války, měly Filipíny 17 milionů obyvatel. O necelých šedesát let později, začátkem 21. století žilo na Filipínách již přes 100 milionů obyvatel. Tento nárůst samozřejmě zapříčinil zabírání další a další půdy pro potřeby expandující lidské populace - na úkor nejen krokodýlů ale i řady dalších zástupců původní fauny. Počet jedinců v přírodě soustavně klesá a v současnosti je odhadován na pouhých 130-150 jedinců.




Kondor kalifornský (Gymnogyps californianus)

17. května 2016 v 11:47 | Maty.tekk
Kondor kalifornský je kriticky ohrožený pták z čeledi kondorovitých. V současné době tento kondor obývá pouze oblast Grand Canyonu, Národního parku Zion, pohoří Kalifornie na západním pobřeží a sever mexického státu Baja California. V současné době je také jediným žijícím zástupcem rodu Gymnogyps.Kondor kalifornský je největším suchozemským ptákem Severní Ameriky. Je celý černý s bílým pruhem na spodní straně křídel a holou hlavou, jejíž zbarvení se pohybuje od nažloutlé po jasně červenou. Ze všech americkým ptáků má také největší rozpětí křídel a patří i mezi nejtěžší z nich. Jeho potravu tvoří převážně mršiny. Je zároveň i jedním z nejdéle žijících ptáků světa, může se totiž dožít až 50 let.Během 19. století byl u jeho populace zaznamenán drastický pokles, který byl způsoben zejména lovem, častou otravou olovem a ničením jeho přirozeného biotopu. V roce 1987 proto vláda Spojených států schválila ochranný program, jehož cílem bylo pochytat zbývajících 22 do té doby volně žijících jedinců a umístit je do San Diego Wild Animal Park a do Zoo v Los Angeles. Zde se po mnoho let dařilo kondory kalifornské úspěšně rozmnožovat, a tak v roce 1991 došlo k zpětné reintrodukci do volné přírody. Projekt na záchranu kondora kalifornského je dodnes nejdražším ochranářským opatřením v historii Spojených států. V dubnu 2009 na světě žilo celkem 322 zástupců tohoto druhu, z toho 172 v té době přežívalo ve volné přírodě.Kondor kalifornský je také významným ptákem pro mnoho domorodých kalifornských kmenů a často proto hraje důležitou roli v několika jejich tradičních mýtech.




Komba rondská (Galagoides rondoensis)

17. května 2016 v 11:42 | Maty.tekk
Komba rondská (Galagoides rondoensis) je drobná poloopice, vyhynutím ohrožený druh rodu Galagoides. Je to endemit vyskytující se v částečně zalesněných náhorních plošinách Rondo a Makonde na východě africké Tanzanie. Přestože byly tyto Komba rondská je nejmenším druhem ze všech komb a na prvý pohled se odlišuje svým ocasem delším než tělo, který bývá popisován jako kartáč na vymývání lahví, u mladých jedinců je načervenalý. V dospělosti komba měří bez ocasu asi 13 cm a váží jen do 70 g. Má uši s velkými a pohyblivými boltci a výrazné, velké oči umožňující noční vidění. Dlouhé a silné zadní nohy ji dovolují mohutné skoky, při kterých kormidluje ocasem.Je noční tvor, který den přespí skryt v dutinách stromů nebo v hnízdech postavených z větví v korunách. Pohybuje se převážně po stromech a hledá si potravu pomoci výborného zraku a sluchu, hlavně hmyz a jiné drobné živočichy. Je všežravec a žere také plody, květy a pupeny. Někdy slézá ze stromu a krmí se v jeho blízkosti, v křovinatém podrostu pak poskakuje jako klokan jen po zadních nohou a hledá potravu ve spadaném listí. Po stromech se pohybuje ve svislé poloze (vertikálním lpěním) nebo skákáním. Předpokládá se, že ročně vrhne jedno až dvě mláďata.Tento řídce se vyskytující druh je málo prozkoumán a není mnoho zpráv o jeho chování a způsobu života.Nebylo ještě provedeno celkové sčítání populace, přesto se předpokládá, že má klesající trend. Odvozuje se tak z postupného zužování životního prostředí, kdy jsou kácením a vypalováním zmenšovány zalesněné oblastí ve kterých žijí. Lesy jsou těženy pro stavební dřevo, palivo nebo k výrobě dřevěného uhlí a po okrajích jsou žďářeny pro rozšiřování polí, která nestačí uživit stále se zvětšující populaci místních obyvatel.Komba rondská je považována za jednoho z 25 nejvíce ohrožených primátů a je Mezinárodním svazem ochrany přírody (IUCN) hodnocena jako kriticky ohrožený druh (CR). Byla zařazena i do přílohy č. I CITES.




Klokánek králíkovitý (Bettongia penicillata)

17. května 2016 v 11:35 | Maty.tekk
Délka těla je 30 - 38 cm, ocas měří 29 - 36 cm a hmotnost je 1,1 - 1,6 kg. Klokánek králíkovitý má chápavý ocas. Na rozdíl od klokanů, kteří používají svůj ocas k udržení rovnováhy, může klokánek pomocí ocasu sbírat ze země různé předměty.Je to samotář a striktně noční živočich, který den tráví v hnízdě z trávy a kůry. Klokánek králíkovitý býval kdysi hojný na suchých rovinách a pahorcích v celé Jižní Austrálii. Dnes se vyskytuje pouze v několika lesnatých oblastech na jihozápadě kontinentu. Může za to především rozvoj zemědělství, který ho připravil o příhodná stanoviště. V rámci záchranného programu byl vysazen na několika ostrovech při jižním pobřeží Austrálie.Samice po 21 dnech březosti rodí 1 mládě; 2krát až 3krát do roka. Mládě zůstává ve vaku 98 dnů a pohlavně dospívá již ve 170 dnech života. Délka života je 4 - 6 let, v lidské péči až 10 let.Před příchodem bílých osadníků se klokánek králíkovitý vyskytoval v celé jihovýchodní, jižní i jihozápadní Austrálii, ve Velké Viktoriině poušti, Velké písečné i Gibsonově poušti a rovněž v poušti Tanami v Severním teritoriu.Kolonizace s sebou přinesla vykácení lesů a křovin, ve kterých klokánci žili, nové potravní konkurenty, králíky, a nové predátory, hlavně lišku. To ve svém důsledku vedlo k rychlému úbytku klokánků a již na začátku 20. století z většiny svého bývalého areálu zmizeli. Poddruh B. penicillata penicillata z Jižní Austrálie byl vyhuben okolo roku 1923. Jediným místem, kde se klokánkům podařilo přežít, byly čtyři lokality na jihozápadě Západní Austrálie.Naštěstí pro klokánky králíkovité byly zahájeny programy na jejich záchranu. V zajetí se dobře a rychle množí, problémem však zůstaly lišky a domácí kočky, které decimovaly v přírodě žijící populaci.





Keptuška stepní (Vanellus gregarius)

17. května 2016 v 11:27 | Maty.tekk
Keptuška stepní (Vanellus gregarius) je středně velký druh bahňáka z čeledi kulíkovitých. Od jiných druhů čejek se liší nápadnou kresbou hlavy a černým břichem. Temeno je černé, nadoční proužek bílý a úzký oční proužek opět černý. Od keptušky běloocasé se mimo uvedené znaky liší také černými nohami a v letu černou páskou na konci ocasu. Hnízdí v západní Asii, vzácně zaletuje až do západní Evropy. Desetkrát byla zaznamenána také na území České republiky. V současné době se jedná o jeden z nejohroženějších druhů bahňáků na světě, celosvětová populace byla v roce 2006 odhadnuta na 11 200 dospělých jedinců.




Nový článekKanic itajara (Epinephelus itajara)

17. května 2016 v 11:20 | Maty.tekk
Kanic itajara (Epinephelus itajara), dříve židovská ryba, je jedna z největších mořských ryb. Dorůstá délky okolo tří metrů, rekordní ulovený kus vážil 309 kg. Vyskytuje se v tropické části Atlantiku od Floridy přes Karibik po Brazílii, okolo Azorských ostrovů a v Africe od Senegalu po Kongo. Způsobem života je noční dravec, vyhledává zvláště mangrovy. Pro svou zvídavou a nebojácnou povahu je snadným úlovkem. V důsledku intenzivního rybolovu se jeho stavy snižují, takže ho Mezinárodní svaz ochrany přírody zařadil jako kriticky ohrožený druh.Itajara je postupný hermafrodit; všichni jedinci se rodí jako samice a pouze z těch, kteří se dožijí zhruba šesti let věku a dorostou do větší než metrové délky, se automaticky stanou samci.Zbarvení přechází od světle olivové až do temně hnědé, ale tento druh je obvykle rozlišitelný podle malých tmavých skvrnek na těle i na ploutvích, šikmých pruhů (zejména u mladých jedinců) a zakulacené ocasní ploutve.




Kakapo soví (Strigops habroptila)

17. května 2016 v 9:48 | Maty.tekk
Kriticky ohrožený nelétavý papoušek, který vzezřením připomíná spíše sovu a vzdáleně i nestora keu nebo nestora kaka, s nimiž obývá Nový Zéland. Oproti nim je však výrazně větší a ještě zavalitější. Celkově je zelený, s nepravidelným hnědým a žlutým proužkováním. Spodní část těla má zelenavě žlutou se světlejším proužkováním. Nadočnicový proužek a uzdička jsou nepravidelně žluté, čelo a obličej žlutavě hnědé. Zobák žlutavě bílý, u horní čelist u kořene hnědavější, oko tmavě hnědé, běhák tmavě šedý. Dorůstá délky 64 cm a hmotnosti do 3 kg.Ve volné přírodě obývá už jen malou oblast na Jižním ostrově Nového Zélandu o rozloze 26 kilometrů čtverečních. Na této ploše žije podle webu ARKive posledních 127 jedinců kakapa sovího (údaj z ledna 2012). Nikdy nebyl příliš hojný, od začátku 20. století sedmdesátých let byl dokonce považován za vyhynulého. Znovuobjeven byl až v roce 1974. Na snižování populace kakapů se negativně podepsalo rozšiřování toulavých psů a krys po osídlení Nového Zélandu evropskými přistěhovalci.




Jeseter velký (Acipenser sturio)

17. května 2016 v 9:41 | Maty.tekk
Jeseter velký byl jedním z několika druhů jeseterovitých ryb, které v minulosti táhly na naše území. Dnes už do našich řek neproniká a v celé Evropě jeho počty silně klesají.Tento druh patří k největším druhům jeseterů a společně s vyzou je jednou z největších ryb evropských vod. Původně obýval mělká moře podél evropských břehů od Baltu až po Středozemní a Černé moře, kde se vyskytoval i v Dunaji. K výtěru vytahoval proti proudu velkých řek podobně jako další druhy jeseterů. K nám pronikal Labem a některé kusy pronikaly až do pražské Vltavy.Už od pravěku byl loven a nálezy jeseteřích obratlů jsou běžným nálezem při vykopávkách středověkých osad na březích velkých evropských řek. Koncem 19. století se největší populace, např. v Labi, pod tlakem neustálého lovu zhroutily. Ještě tou dobou se lovilo např. jen na dolním Labi až 4 000 jeseterů ročně, od roku 1915 ale poklesl tamní roční úlovek na 20 - 30 kusů.Jeseter velký je druhým největším evropským jeseterem dosahujícím délky 3 - 4 m a v západní části světadílu byl vůbec největším rybím druhem.Kromě rozměrů jsou znakem tohoto druhu výrazně vyvinuté a mimořádně velké štítky (díky velikosti je jich v řadě na bocích mnohem méně než u jesetera malého) a mezi hřbetní a boční řadou štítků je u starších ryb několik hustých řad malých kostěných destiček z dálky připomínajících nýtování.Velkými kontrastně zbarvenými štítky se tento druh liší od všech ostatních jeseterů s výjimkou jesetera ruského. Oproti tomuto druhu má ale jeseter velký mnohem delší rypec a vousky jsou tak blíže k ústům než ke konci rypce, což je považováno za klíčový znak.Příčinou poklesu jeho stavů je nadměrný rybolov v polovině 19. století a budování přehrad a hrází, které mu zabraňovaly dostat se na místa tření. V Asii klesají stavy i ostatních druhů jeseterovitých ryb. Důvodem je především lov v době tření - z jejich jiker se vyrábí pravý kaviár, který je vyhledávanou pochoutkou.




Indri (Indri indri)

17. května 2016 v 9:33 | Maty.tekk
Indri je největší z přežívajících lemurů, váží průměrně okolo 7 kg, samice bývají těžší. Někteří jedinci dosahuji váhy i 10 kg. Srst má velmi hustou, hedvábnou, zbarven je směsí černé a bílé, jedinci na severu bývají tmavší než na jihu. Délka těla s hlavou bývá 60 až 90 cm, ocas má zakrnělý, pouze 5 cm. Jeho nohy jsou dlouhé a štíhlé, ruce má v porovnání s nimi krátké. Má dlouhý krk a hlavu podobnou lišce, uši kulaté a okolo nich ježaté chlupy, čenich dlouhý, oči okrově žluté. Malý palec je protistojný, ostatní prsty jsou částečně srostlé. Samice mají jeden pár prsních bradavek.V korunách stromů se pohybuje mohutnými skoky dlouhými až 10 m, odráží se přitom od kmene zadními nohami, tělo je při skoku ve svislé poloze a má roztaženou náruč. Mnohdy se přesunuje ze stromu na strom zhoupnutím na pružné větvi. Občas sestoupí na zem, tam skáče po zadních a ruce drží nad hlavou.Jsou to denní stromové opice, které stráví 30 až 60 % času krmením, denně se za potravou přemístí o 300 až 700 m. Společenské aktivity, tj. péče o sebe, hraní a sexualita jim zabírá jen 2 % času. Hrají si především mláďata, zápasí mezi sebou.Pravděpodobně se v přírodě dožívají 25 až 40 let. V zajetí jsou chováni výjimečně, nepřežívají dlouho. Pokusy o jejich rozmnožování jsou také neúspěšné. Přirozených predátorů nemají, snad jen mláďata jsou ohrožována dravými ptáky. Neexistuje žádné sčítání, ale odhaduje se jejich počet na 1000 až 10 000 jedinců.Podle Červeného seznamu IUCN je Indri indri považován za ohrožený druh. Je ohrožován zmenšováním území vhodnému k jejich životu, přeměnou pralesů v obdělávaná pole, cesty a mýcením lesních úseků s cenným dřevem. Přestože jejich lov byl dříve u domorodců tabu, v současnosti jsou pytláky loveni pro kůži i pro maso. V oblastech výskytu Indri indri je vedena široká kampaň proti nelegálnímu lovu.




Chřestýš zamlklý (Crotalus catalinensis)

17. května 2016 v 9:21 | Maty.tekk
Chřestýš zamlklý (Crotalus catalinensis) je druh jedovatého hada z čeledi zmijovití. Je endemitem mexického ostrova Isla Santa Catalina ležícího v Kalifornském zálivu. V současné době nejsou známy žádné jeho poddruhy. Vyznačuje se poměrně krátkým, štíhlým tělem a ocasem bez chřestících článků.K nejdůležitějším poznávacím znakům patří absence chřestidla. Tato adaptace mu umožňuje přiblížit se ke kořisti nepozorovaně. Tělo má asi 68 cm dlouhé a štíhlé. Hlava ve tvaru trojúhelníku je zřetelně odlišena od těla. Vyskytuje se ve dvou barevných formách. Běžnější je světle hnědé nebo červenohnědé tělo s tmavými skvrnami ohraničené tmavě hnědou a následně bílou barvou. Méně běžná je popelavě šedá forma s tmavě šedými skvrnami.Vyskytuje se ve skalnatých a písčitých oblastech porostlých pouštními rostlinami a křovím.Loví v noci. Živí se různými malými plazy, ale hlavní složku jeho potravy tvoří křeček Slevinův (Peromyscus slevini), který je ale klasifikován jako kriticky ohrožený a jeho populace je velice nízká a stále klesá.Chřestýš zamlklý je považován za kriticky ohrožený druh z mnoha důvodů. Jeho populace klesá a 70 % jeho potravy tvoří jediný druh hlodavce. Vyskytuje se pouze na jedné lokalitě o výměře asi 40 km2. V minulosti se jednalo o vcelku hojný druh, ale jeho početnost poklesla pravděpodobně především v důsledku odchytu jedinců do chovů. Jedním z dalších důvodu poklesu populace je konkurence ze strany ferálních koček domácích, které zde však byly v roce 2002 vyhubeny.




Gibon černý (Nomascus concolor)

17. května 2016 v 9:09 | Maty.tekk
Giboni černí jsou dominantními zvířaty na pavilonu opic - obývají největší klec a dá se říci, že jsou i nejaktivnější. Jejich pohyb budí úžas a obdiv, neboť se přemísťují dlouhými "skoky" zavěšeni za přední končetiny. Také jejich zvukové projevy nelze nevnímat, neboť vyluzují hlasité melodické trylky, které jsou slyšet na velkou vzdálenost. Další zajímavostí je jejich zbarvení - samci jsou černí a samice béžové, ale mláďata se rodí béžová, v prvním roce života černají a zhruba ve čtyřech letech se samice opět vracejí ke světlé barvě.Dospělí jedinci jsou velcí 43-54 cm a váží od 6,9 do 10 kg.





Gibon bělolící (Nomascus leucogenys)

17. května 2016 v 9:04 | Maty.tekk
Gibon bělolící je kriticky ohrožený primát, který se v současné době vyskytuje pouze na několika lokalitách ve Vietnamu a v Laosu. Dříve areál rozšíření sahal i do Číny, avšak zde byl pravděpodobně gibon bělolící již vyhuben. Tento druh je nejvíce ohrožen ničením a fragmentací tropických deštných lesů, dále lovem pro maso a pro tradiční asijskou medicínu a obchod se zvířaty. Jméno se dá přeložit jako "chodící po větvích". Jeho dlouhé silné paže s hákovitými prsty mu totiž umožňují velice rychlý pohyb z větve na větev, kdy mezi nimi překonává vzdálenost až 15 metrů.Zbarvení srsti je velmi zajímavé. Dospělý samec je černý s bílými tvářemi (odtud druhový název), zatímco samice je béžová. Mláďata mají po narození bělavou barvu, která se mění na tmavou mezi 6 - 18 měsícem stáří. Samičky se v období pohlavní dospělosti, 4. - 8. rok života, přebarvují zpět do béžové barvy.Giboni vytvářejí rodinná společenství samce, samice a maximálně 4 mláďat. Na jednom km čtverečním lesa se vyskytují 2 - 4 rodiny. Giboni jsou teritoriální zvířata, která si svá území hájí vokalizací, tedy používáním zpěvu. Samice jsou březí 7 - 8 měsíců, poté přichází na svět jedno mládě.Potravou gibonů je především ovoce, jehož zralost si ověřují, podobně jako člověk, stiskem mezi prsty. Dále kořínky, listy a květy rostlin. Potřebné proteiny si doplňují pojídáním drobného hmyzu a pavouků.




Gepard indický (Acinonyx jubatus venaticus)

17. května 2016 v 8:48 | Maty.tekk
Gepard indický je jedním ze šesti poddruhů této rychlé šelmy, která se řadí jako jediný druh do samostatné podčeledi, lišící se jak od velkých, tak od malých koček. Má malou hlavu, nápadně dlouhý ocas, velmi vysoké končetiny, poměrně slabé drápy bez pochev (nezatažitelné) a jazylku upravenou tak, že může příst. Zornička je kruhovitá, v prudkém světle se její průměr zmenšuje. Gepard indický je menší forma, kdysi rozšířená od Přední Asie přes jižní Írán a Afghánistán až do střední Indie. Dnes je téměř vyhuben, v Íránu snad žije posledních dvě stě jedinců. I v zajetí je gepard indický chován velmi vzácně. Všechny poddruhy geparda jsou zařazeny do mezinárodní Červené knihy druhů ohrožených vyhubením i do červených knih několik států, např. SSSR. Je to kočka přizpůsobená k lovu rychlým během. Moderními metodami bylo naměřeno, že lovící gepard dokáže vyvinout rychlost až 112 km za hodinu, i když většinou pronásleduje kořist rychlostí 90 až 100 km. Plnou rychlostí vydrží běžet jen 400 až 450 m. Je to obyvatel otevřené krajiny lesostepí, savan, stepí a polopouští. Původně žil gepard téměř v celé Africe, v Asii od Palestiny a Arábie po Indii a na sever až k Aralskému jezeru. Nežil v pralesích střední a západní Afriky, na Sahaře a v pouštích na jihu Arabského poloostrova. Dnes je v Asii téměř vyhuben a také na severu a jihu afrického kontinentu již nežije. Byl zejména v Indii ochočován a využíván k lovu rychlé zvěře, hlavně antilop.




Gallotia auaritae

16. května 2016 v 23:06 | Maty.tekk
Gallotia auaritae je ještěrka čeledi ještěrkovitých, žijící endemicky na Kanárských ostrovech, jmenovitě na ostrově La Palma, která zatím nemá české jméno. Včetně ocasu dorůstá velikosti až 70 centimetrů a samci jsou trochu větší než samice. Až do roku 2007 byla vědci považována za vyhynulou, po dobu 5000 let. V tomto roce ji však objevil na ostrově La Palma herpetolog Luis Enrique Minguez.



Drop černohlavý (Ardeotis nigriceps)

16. května 2016 v 23:00 | Maty.tekk
Nejnovějším ptačím druhem, který byl právě do této kategorie zařazen, je jeden z největších ptáků světa, drop černohlavý (Ardeotis nigriceps), který žije v Indii a Pákistánu, je až metr vysoký a váží kolem 15 kg. Tito statní obři kdysi v početných hejnech obývali travnaté stepi Indie a Pákistánu, dnes se ale jejich populace smrskla na posledních asi 250 jedinců, kteří žijí roztroušeně v malých izolovaných ostrůvcích původního biotopu.Za jejich rychlý úbytek může především lov a ztráta jejich přirozeného prostředí. U tak velkého druhu, jako je tento drop, hraje roli i přelidnění krajiny, dropi potřebují k životu rozlehlé stepní prostory, z nichž je lidé v těchto hustě zalidněných státech vytlačili. Pokud se nestane nějaký zázrak nebo se nepodaří najít nějaký způsob jejich ochrany a soužití s lidmi, za deset let se zařadí na seznam vyhynulých druhů.
Drop černohlavý ovšem není jediný přibyvší kriticky ohrožený ptačí druh. Spolu s ním se nově na seznam dostal i vlhovec bahamský (Icterus northropi), krásný černožlutý pěvec z karibského ostrova Andros. Při nedávném průzkumu se ukázalo, že těchto vlhovců na ostrově zbývá necelých 180 jedinců. Tito ptáci hnízdí v korunách kokosových palem, které však na ostrově začaly náhle hynout a vlhovci tak rázem přišli o svá přirozená hnízdiště.




Anophthalmus hitleri

16. května 2016 v 22:53 | Maty.tekk
Anophthalmus hitleri je brouk z čeledi střevlíkovitých. Je dlouhý okolo 0,5 cm a žije pouze v několika jeskyních v okolí slovinského města Celje. Odborný název Anophthalmus znamená doslova "bezoký" a vychází z toho, že v důsledku adaptace na podmínky, v nichž panuje stálá tma, u tohoto druhu zakrněly zrakové orgány. Orientuje se pomocí hmatových chloupků na tykadlech. Larvy i dospělci jsou draví.Tento druh objevil v roce 1933 slovinský sběratel Vladimir Kodrič. Odeslal exemplář německému entomologovi Oscaru Scheibelovi, ten ho určil jako samostatný druh, který jako přesvědčený nacista pojmenoval po Adolfu Hitlerovi. Protože v taxonomii platí pravidlo priority, nebyl tento název nikdy změněn. Kvůli svému jménu je brouk velmi ceněn mezi sběrateli válečných relikvií, za jeden exemplář se platí až tisíc euro. Tento obchod přivedl vzácný druh na pokraj vyhubení. K postupnému vymírání tohoto druhu také nasvědčuje skutečnost, že neonacisté z celého světa se sjíždí u Slovinských jeskyní a odnášejí si tento dravý hmyz ke sběratelským účelům.V roce 1984 vydala jugoslávská pošta známky s námětem ohrožených živočichů, na nichž je vyobrazen Anophthalmus hitleri, ovšem bez popisu.



Amazoňan portorický (Amazona vittata)

16. května 2016 v 22:48 | Maty.tekk
Bezesporu nejvzácnější amazoňan, kterému přímo hrozí vyhubení. Podle Wikipedie jich v roce 2006 žilo ve volné přírodě 34 až 40, v zajetí pak 143. Patří ke středně velkým amazoňanům, celkově je zelený, na spodní straně těla bledší až žlutavý. Peří na hlavě a krku má na konci černé lemování. Uzdička a čelní proužek jsou červené, nahé okruží okolo oka bílé, zobák žlutavě rohový. Oko má hnědé a běhák žlutavě hnědý. Dorůstá délky 29 cm a hmotnosti do 300 g.Divoká populace tohoto papouška žije výhradně na Portoriku a ostrovu Culebra. Existují dva poddruhy: amazoňan portorický větší (Amazona vittata vittata) a amazoňan portorický menší (Amazona vittata gracilipes). V sedmdesátých letech minulého století téměř vyhynul, v roce 1973 žilo ve volné přírodě pouhých 13 ptáků. Nejvíc je ohrožovaly hurikány a také používání pesticidů, kvůli kterým bylo mnoho jedinců neplodných. Proto byl zařazen na seznamy CITES a je přísně chráněn.Extrémně vzácný, snad až na výjimky není chován soukromými chovateli. Na Portoriku existuje chovné zařízení, které se specializuje na záchranu tohoto druhu. U nás byl sporadicky chovaný na přelomu 19. a 20. století, v současnosti patrně ne. Alespoň se jím žádný z českých chovatelů nechlubí.




Adax núbijský (Addax nasomaculatus)

16. května 2016 v 22:42 | Maty.tekk
Adax je antilopa unikátní v mnoha směrech. Adaxové mají krásné krémové zbarvení a až metr dlouhé spirálovité rohy. Co se týče jejich potravy jsou velmi vybíravý. Každé stádo se živí jen jedním nebo dvěma druhy rostlin. Dlouhou dobu se obejdou bez vody, je-li ale potřeba, cítí déšť až na sto kilometrů. Jejich kopýtka jsou speciálně rozšířena pro pohyb v písku. Ve starém Egyptě byl chován jako hospodářské zvíře. Z přírody ale téměř vymizeli. Dnes žijí na několia částech Sahary. Hlavními důvody jejich úbytku jsou farmáři, kteří v nich vidí konkurenci pro kozy a ovce. Velká oblíbenost jejich masa a kůže u domorodých obyvatel. A také tradiční štvanice. Kdy Arabové pronásledují adaxe na koních. S vynálezem aut, ale tyto krásné antilopy ztratily jakoukoli možnost uniknout. Jediným zatím úspěšných pokusem vysadit adaxe do volné přírody bylo vysazení v Tunisku, v NP Bou Hedma. Dnes zde žije asi stohlavé stádo.




Sviňucha kalifornská (Phocoena sinus)

12. května 2016 v 23:55 | Maty.tekk
Sviňucha kalifornská (Phocoena sinus), ve španělštině se používá též pojmenování vaquita marina - mořská kravička, je savec z rodu kytovců, čeledi sviňuchovitých. Jedná se o endemický živočišný druh, který žije pouze na severu Kalifornského zálivu v Mexiku.Sviňucha kalifornská patří k nejmenším kytovcům na světě. Dosahuje délky 150 cm a váhy do 50 kg. Samice obvykle bývá větší než samec. Sdružuje se v pobřežních mělkých vodách, na otevřené moře vyplouvá jen zřídka. Živí se menšími rybami. Tělo má šedou barvu, okolo ústní dutiny a očí má tmavý proužek.V současnosti je sviňucha kalifornská kriticky ohroženým druhem, kterému hrozí vyhubení. Populace tohoto kytovce podle odhadů čítá 100 až 300 jedinců. Sviňucha kalifornská je zapsaná na červeném seznamu IUCN.Severní část Kalifornského zálivu a okolní pevnina byla vyhlášena mexickou biosférickou rezervací Alto Golfo de California y Delta del Río Colorado o celkové výměře 934 756 ha (z toho 527 608 ha vodní plochy), která figuruje na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO pod názvem "ostrovy a chráněná území Kalifornského zálivu".




Ara Spixův (Cyanopsitta spixii)

12. května 2016 v 23:48 | Maty.tekk
Ara Spixův, též ara škraboškový, je zřejmě ve volné přírodě ve své domovině v Brazílii ve státě Bahia vymřelý druh ptáka, poslední volně žijící samec zmizel v roce 2000. K vymření přispěly dva hlavní faktory, (1) zmenšování vhodných biotopů, galeriových lesů, a (2) vychytání posledních jedinců pro chov v zajetí. Poslední tři ptáci byli odchyceni v letech 1987 a 1988. V zajetí je v záchranných programech kolem 70 ptáků, další jsou chováni neoficiálně, načerno. V zajetí se daří rozmnožovat a připravuje se reintrodukce zpět do původního prostředí.Dorůstá velikosti 55 cm. Živí se semeny, ořechy a jinými plody, které sbírá při šplhání na větvích.Ara škraboškový, známý také jako Ara spixův byl objeven v roce 1819 v údolí Sao Francisko v severovýchodní Brazílii. Jeho populace byla odhadnuta na 180 kusů. Osadníci žijící v jeho výskytu vykáceli tolik lesního porostu, že do poloviny 70. let dvacátého století se jeho populace odhadovala na 60 kusů, což byl stav kritický.V tu dobu měl být chráněn zákonem a přísnými tresty, ale místo toho se začal intenzivně odchytávat, protože o poslední exempláře byl velký zájem. V roce 1984 zůstali v brazilské divočině poslední 4 arové tohoto druhu a o rok později, kdy byl do jeho území vyslán Paul Roth Mezinárodní radou pro záchranu ptactva, poletovali zde jen 3 ptáci. Osadníci mu tvrdili, že jeho ztráty v divočině nezapříčiňují jen lovci a osadníci, ale i dovezené včely z Afriky, které usmrcovali samice sedící na vejcích. Od roku 1988 létal nad brazilskou divočinou poslední Ara škraboškový-sameček. Když mu lovci ulovili družku, řešil svou osamělost tím, že se přidal k hejnu Arů marakán a mezi nimi si našel novou partnerku, kterou si pravidelně odváděl z hejna a hnízdil s ní ve stejném stromě jako dříve. Od 5.října 2000 nebyl spatřen ani poslední žijící Ara spixův v oblasti Catinga, takže se předpokládá, že tento druh v přírodě vyhynul. Z historie je známé, že tento druh obýval palmové háje. Jeho hlas není tak intenzivní jako u ostatních arů. V zajetí se daří rozmnožovat a připravuje se reintrodukce (navrácení) zpět do původního prostředí.




 
 

Reklama