Nejvzácnější žvířata světa

Lev berberský (Panthera leo leo)

15. března 2014 v 18:28 | Maty.tekk
Domovinou lva berberského byl Tunis, Maroko a Alžír. V dnešní době se ve volné přírodě již nevyskytuje, byl vyhuben a k vidění je pouze v soukromém chovu u dvora marockého krále v Rabatu. Odtud také lva berberského získávají zoologické zahrady v celém světě.
Berberský lev proslul svými rozměry - samci vážili 220 až 270 kilogramů, na délku měřili až 3,3 metru a v kohoutku byli vysocí přes 1 metr. Pokud jde o tělesnou stavbu, pro berberského lva byl typická krátký a široký čenich, široká obličejová část a a velké a kulaté oči jantarové barvy se světle zbarvenou duhovkou. Mohutná hříva samců lva berberského sahala až za lopatky a zasahovala i na břicho a pokrývala jej buď celé, nebo začínala až za hrudí a ve dvou pruzích se táhla až do slabin. Tvořily ji husté chlupy temně žlutošedé až temně šedohnědé barvy, promíchané na některých místech s chlupy hnědočervené barvy. Srsti byla hnědavě šedožlutá a tvořili ji dlouhé a husté chlupy. Samice měly oblast světlé srsti mezi předníma nohama. Berberští lvi žili obvykle osamoceně a jen výjimečně v párech, nevytvářeli tedy smečky. Lovili jeleny, gazely a také dobytek arabského obyvatelstva (ovce, kozy, krávy a někdy i koně).




Tygr čínský (Panthera tigris amoyensis)

15. března 2014 v 18:14 | Maty.tekk
Tygr čínský (Panthera tigris amoyensis) je ohrožen vyhubením. Dá se říci, že o jeho osudu už bylo rozhodnuto. Podle nedávného výzkumu Čínské správy lesů a Světového fondu přírody (World Nature Fund, WNF) už ve volné přírodě přežívá méně než 30 zástupců tohoto druhu. Někteří vědci se dokonce domnívají, že tygr čínský už v přírodě vyhynul.
V 19 čínských zoologických zahradách žije ještě 66 tygrů, kteří jsou všichni potomci šesti zvířat odchycených v roce 1956.

Přirozeným domovem tygra čínského jsou horské lesy v jižní, východní, centrální a jihozápadní části Číny. Tygr doplatil na dramatické zhoršování životního prostředí, lov a válečné konflikty. Vědci se shodují v názoru, že bez aktivní ochrany zmizí tato šelma z přírody do roku 2010. Čínští ochránci proto plánují, že 5 až 10 tygrů chovaných v zajetí přemístí do Jižní Afriky, aby se tam naučili přežít na svobodě.




Osel somálský (Equus africanus somalicus)

15. března 2014 v 15:58 | Maty.tekk
Nohy osla somálského jsou horizontálně černě pruhované podobající se pruhům zebry.Osel somálský se vyznačuje velmi dobrou odolností na suché klima a schopnostmi přežít delší dobu v extrémních podmínkách pouště. Tento osel dokáže přežít i velmi dlouho bez přísunu tekutin podobně jako např.velbloud. Ve volné přírodě je osel somálský kriticky ohrožen vyhubením a řadí se tak mezi nejohroženější savce na planetě. Poslední odhad výskytu těchto zvířat ve volné přírodě byl vyčíslen na přibližně 600 jedinců.



Levhart mandžuský (Panthera pardus orientalis)

15. března 2014 v 15:37 | Maty.tekk
Kriticky ohroženým poddruhem levharta skvrnitého, je levhart mandžuský, jinak také levhart amurský. Ze všech poddruhů levharta žije nejseverněji - v Rusku a při ruských hranicích s Čínou a Severní Koreou. V této oblasti se vyskytuje dohromady s tygry ussurijskými. Obývá husté nedotčené lesy, jejichž postupné mizení je jedním z hlavních důvodů jeho úhynu. Kvůli vymizení životního biotopu vyhynul už úplně například v oblasti korejského poloostrova a severovýchodní Číny. Dalšími závažnými problémy, které výrazně redukují počty těchto koček ve volné přírodě, je například ilegální lov, lesní požáry nebo rozvojové stavební projekty, které likvidují pro levharty přirozené životní prostředí. Momentálně tak patří k nejvzácnějším kočkovitým šelmám světa - podle odhadů zoologů žije ve volné přírodě posledních 40 jedinců tohoto druhu. Příliš početné nejsou tyto šelmy ani v zajetí. V zoologických zahradách jich žije zhruba 175.




Orangutan sumaterský (Pongo abelii)

15. března 2014 v 15:26 | Maty.tekk
Endemit orangutan sumaterský žije, jak už název napovídá, jen na indonéském ostrově Sumatra. Dorůstá výšky až 140 centimetrů a hmotnosti 90 kilogramů. Jsou charakterističtí dlouhou rezavou srstí. I u tohoto lidoopa je jedním z hlavních důvodů úhynu masivní odlesňování domovského ostrova, mimo nějž orangutani nemohou přežít. V současnosti těmto "lesním mužům" zůstává k životu už jen prales v národním parku Gunung Leuser. Aktuální počet orangutanů ve volné přírodě se odhaduje na dva až tři tisíce kusů. Patří tak ke kriticky ohroženým druhům bez velkých nadějí do budoucna.



Nosorožec jávský (Rhinoceros sondaicus)

15. března 2014 v 15:05 | Maty.tekk
Nosorožec jávský je jedním z nejvzácnějších velkých savců světa a současně nejvzácnějším nosorožcem. Podle odhadů přežívá na Jávě posledních padesát až šedesát jedinců, a ve Vietnamu dokonce méně než deset.V zoo byl tento druh naposledy chován před sto lety. Žije především v nížinných tropických deštných lesích, kde se živí listy a výhonky stromů a keřů, občas i různými plody. V minulosti se vyskytoval na daleko větším areálu především v nížinách podél řek, kde se živil i spásáním trávy. Má jen jeden krátký roh. U samců dorůstá maximálně 25 cm, u samic je menší nebo může zcela chybět. Váží 900 až 1700 kg, v kohoutku měří 1,5 až 1,7 m, délka těla je 2 až 4 m.Původní areál výskytu nosorožce jávského se kromě ostrovů Jávy, Sumatry a Bornea rozkládal i na asijské pevnině a zahrnoval přinejmenším Bangladéš, Laos, Kambodžu, Malajsii, Thajsko, Barmu a Vietnam. Dnes vytváří nosorožec jávský dva poddruhy:

Indonéská forma (Rhinoceros sondaicus sondaicus): pouhých 50 až 60 jedinců vytváří jedinou populaci na ostrově Jáva v rezervaci Ujong Kulong. Rezervace je dobře chráněná, takže podle některých zoologů je méně ohrožená než nosorožec sumaterský, který žije sice ve větším počtu jedinců, ale roztříštěně na více místech. Na druhé straně se však zdá, že přes veškerou ochranu zůstává počet jávských nosorožců posledních 15 let neměnný, tedy nezvyšuje se.

Vietnamská forma (Rhinoceros sondaicus annamiticus): na asijské pevnině byli nosorožci jávští (znovu) objeveni teprve počátkem 90. let 20. století. Počet zvířat je nejistý, v každém případě mimořádně nízký, odhady se pohybují v rozmezí 2 až 7. Bohužel se navíc objevují pochybnosti, zda mezi přežívajícími jedinci je vůbec dospělý samec.



Saola (Pseudoryx)

15. března 2014 v 14:56 | Maty.tekk
Saoly patří do čeledi turovitých. Jejich domovem jsou deštné pralesy Annamitského pohoří na hranicích Vietnamu a Laosu, špatně přístupné a málo probádané. I proto byla saola, nezanedbatelné zvíře o velikosti srny, objevena teprve nedávno - v době, kdy už se říkalo, že objev nějakého dosud neznámého velkého savce je prakticky vyloučen. Až přišel 21. květen roku 1992.Ten den navštívila čtveřice vietnamských biologů horskou vesničku Kin Quang ve středním Vietnamu, kde v domě jednoho z lovců objevila pár tmavých, půl metru dlouhých, hladkých a špičatých rohů, které nepatřily žádnému známému zvířeti. Sao La znamená česky "přadeno" nebo "vřeteno". Název byl odvozen z tvaru saolích rohů.Na jaře roku 1993 se zoologům dostala do rukou první živá saola. Vesničané z osady Khe Tre chytili asi pětiměsíční mládě. Bylo převezeno do Hanoje, kde žilo dva měsíce na zahradě Lesnického ústavu, než uhynulo. Živou saolu ve volné přírodě viděl do dnešních dnů z vědců jen málokdo. Saola je přitom opravdu velká, v kohoutku má přes 80 centimetrů a v dospělosti váží až devadesát kilogramů. Tmavě hnědou srst zdobí černý pruh podél zad a bílé skvrny a pruhy na nohou a hlavě. Podle lovců z Annamit je saola samotář, jen výjimečně se sdružuje do skupinek. Obývá hustě zarostlé svahy a údolí horských potoků.V roce 1994 byla chycena další dvě mláďata, která opět brzy pošla. Nezdařily se ani další pokusy o odchyt, takže je nakonec vietnamská vláda zakázala. V lednu roku 1996 se americká badatelka Nancy Ruggeriová, která studovala chování gibbonů v laoských pralesích, stala prvním vědcem, který spatřil živou dospělou saolu - ve zvěřinci jednoho z místních pohlavárů. Bohužel, i tato saola brzy uhynula. A to je špatné znamení. Pomoci saolám bude velmi těžké, když tak špatně snášejí pobyt v zajetí. Saoly se přitom dodnes loví - pro maso i žádané trofeje. Kolik saol žije ve volné přírodě není známo. Odhady ze sklonku roku 2006 hovoří zhruba o dvou stovkách jedinců. Pokud je to pravda, pak saolám, o kterých přitom skoro nic nevíme, nejspíš není pomoci.



Gaviál indický (Gavialis gangeticus)

15. března 2014 v 14:53 | Maty.tekk
Gaviál indický se původně vyskytoval v Pakistánu, Indii, Nepálu, Bangladéši a Barmu, ale v důsledku znečištění vody a mizení povodních biotopů se stali ohroženým druhem. Poslední volně žijící gaviáli můžeme najít v Nepálu, odhaduje se, že jejich celkový počet dosahuje dvěstě kusů.Dospělý gaviál indický dosahuje délky 3,5 až 7 metrů a váží 160 až 180 kilogramů. Hlavu má gaviál o délce až 130 centimetrů a je zakončena čelistmi, jejichž délka může být téměř jeden metr. Z nich vyrůstá přes sto velmi ostrých zubů, které jsou jejich hlavním nástrojem pro obstarávání potravy. Na vrcholu hlavy jsou posazeny vystouplé oči, což gaviálům umožňuje pozorovat okolí zpod hladiny vody i přesto že zbytek těla je ponořen.Oči má gaviál vytočeny do stran, takže přehlédne široký úhel bez otáčení hlavou. Jsou kryty šupinatými víčky a průhlednou blánou kterou gaviáli přetahují jako ochranu jsou-li ponořeni pod vodu. Dospělí samci mají na čenichu na konci horní čelisti chrupavčitý výrůstek zvaný ghara, který slouží i při dorozumívání zvířat jako rezonátor. Nohy gaviálů jsou málo vyvinuté a proto jsou na souši neobratní. Jsou však opatřeny plovacím kýlem a ploutevním lemem, díky čemuž výborně plavou. Napomáhá jim při tom i dlouhý ohebný ocas, který je zploštělý ze stran a shora lemovaný řadou dobře viditelných hrotitých šupin. Ocas dosahuje až poloviny délky celého těla a díky jeho příčným pohybům mohou gaviálové rychle plavat vpřed i obratně zatáčet.



Kočka horská (Leopardus jacobita)

15. března 2014 v 14:50 | Maty.tekk
Kočka horská je o něco málo větší než kočka domácí. Nápadný je velmi tlustý a dlouhý ocas. Zvláštností kočky horské jsou některé znaky na lebce, přesněji velká, dvoukomorová sluchová výduť. Srst je hustá a dlouhá, na hřbetě až 4 cm, 3,5 cm dlouhé chlupy vyrůstají na ocase. Základní barva je stříbrošedá nebo popelavá, hnědošedá nebo načervenalá. Tmavší, na těle nepříliš zřetelná kresba je tvořená je tvořená rezavými rozetami na bocích a pruhy. Končetiny jsou mourované, s černošedou kresbou. Břicho je světlejší, s tmavými tečkami, ušní boltce jsou vždy šedé. Ocas je kroužkovaný, kroužků bývá šest až devět, u mladých zvířat jich bývá i více a jsou tenčí. Někteří jedinci mají špičku ocasu bílou.Kočka horská je v celém svém areálu velmi vzácná, odhaduje se, že na celém světě žije méně než 2500 rozmnožujících se jedinců. Narozdíl od ostatních kočkovitých šelem není ohrožována dvěma nejčastějšími příčinami vymírání druhů - ztrátou životního prostředí a ilegálním lovem ve velkém. Na náhorních plošinách, kde kočka horská žije, je totiž velmi malá hustota lidského osídlení, a kočky horské jsou příliš vzácné, než aby se vyplatilo je lovit kvůli kožešině.Indiáni je nazývají titi a považují je za posvátná zvířata. Vycpané kočky nebo jejich kůže jsou používány při ceremoniích, které mají zajistit dobrou úrodu a nebo vysokoprodukčnost domácích zvířat. V severní Bolívii a Chile existuje další pověra - kdo spatří kočku horskou, musí jí zabít, jinak ho stihne smůla. Pytlačení,společně s fragmentací populace, je největším rizikem pro přežití druhu.



Jespák lžícozobý (Eurynorhynchus pygmeus)

15. března 2014 v 14:46 | Maty.tekk
Jespák lžícozobý rozhodně patří mezi nejpodivnější bahňáky, jak již jeho název napovídá, má tvar zobáku podobný lžíci. V současné době je tento druh veden jako kriticky ohrožený. To znamená, že je reálné riziko jeho zániku v několika následujících letech. Jespák lžícozobý nepatřil nikdy k hojným druhům, avšak v roce 2009 jejich populace čítala již jen 120-220 párů. V letech 2008 - 2010 proběhla v Barmě řada výzkumů, jejichž cílem bylo objasnit prudký úbytek jespáků lžícozobých na jejich hlavním zimovišti, v Martabanském zálivu. V současné době zde zimuje odhadem přes 200 ptáků, což představuje více než polovinu světové populace. Sčítáni byli nejen jespáci lžícozobí. Tento jespák, který dostal jméno podle neobvyklého rozšíření konce zobáku, totiž hnízdí v tundře na severovýchodě Ruska, ale mimo hnízdní sezonu migruje přes Rusko, Japonsko, Koreu, Čínu a Tchaj-wan na své zimoviště v Bangladéši a Barmě. Přičemž největší nebezpečí jim hrozí přímo na zimovišti v Barmě, neboť je tu kromě vysušování mokřadů ohrožují místní lidé, kteří je loví pro maso. V roce 2009 se při sčítání těchto jespáků na zimovišti ukázalo, že jich zbývá posledních asi 120 - 220 párů. A od tohoto roku klesá jejich počet každoročně o čtvrtinu.




Titi caquetenský (Callicebus caquetensis)

15. března 2014 v 14:43 | Maty.tekk
Poslední objev nového druhu opice má zcela nedávné datum, v odlehlé části amazonské džungle v kolumbijské provincii Caquetá letos zoologové objevili nový druh titiho (rod Callicebus), kterého pojmenovali podle provincie Callicebus caquetensis. A hned doporučili jeho zařazení do Červené knihy ohrožených zvířat do kategorie kriticky ohrožený druh.Titi caquetenský totiž žije v roztříštěné, zemědělsky využívané oblasti o rozloze necelých 100 km2, z čehož jeho skutečný domov zahrnuje sotva desetinu této plochy. Jeho početní stav odhadují na necelých 250 dospělých jedinců! Stejně jako ostatní titiové je i tento druh mnogamní - tj. vytváří trvalé páry.Většinou žije v rodinných skupinkách sestávajících z rodičů a jednoho až čtyř nedospělých mláďat různého věku. O novorozené mládě (rodí se jedno každý rok) se stará hlavně otec, který ho zpočátku nosí na zádech a matce ho půjčuje pouze na kojení. Titiové jsou výlučně býložraví, živí sepředevším ovocem, listím a částečně semeny.



Langur indočínský (Pygathrix avunculus)

15. března 2014 v 14:38 | Maty.tekk
Langurové indočínští (Pygathrix avunculus) patří mezi vůbec nejvzácnější a také nejohroženější zvířata na světě. Odhaduje se, že celkový počet těchto krásných opiček, zapsaných v červené knize kriticky ohrožených druhů, na světě nepřesahuje číslici 200.Životní areál langurů se zmenšoval především díky činnosti člověka. Až do nedávné doby byl tento druh primáta z čeledi kočkodanovitých, který se vyskytuje pouze v jediné zemi na světě, ve Vietnamu, dlouho považován za vyhynulého. Od konce osmdesátých let jej totiž v přírodě nikdo nespatřil. V roce 2002, kdy byl langur indočínský poprvé znovu spatřen v divoké přírodě. Biologové zde pozorovali skupinu asi 15 - 20 jedinců, mezi nimiž byla i tři mláďata. Jestliže se languři v přírodě spontánně množí, znamená to, že se jim v jejich přírodě daří. Vědci si při práci v terénu všimli ještě jedné věci - opičky byly velmi ostražité a jakmile spatřily člověka, začaly si velmi rychle předávat varovné signály. Tato jejich ostražitost dává jistou naději - za malým počtem jejich nálezů v přírodě nemusí stát jen jejich malý počet, ale právě to, že si vypracovaly velmi efektivní systém, jak se lidem vyhýbat. Vietnamští biologové doufají, že se jim to bude dařit i nadále.



Kůň Převalského (Equus przewalskii)

15. března 2014 v 14:30 | Maty.tekk
Dříve žil ve Střední Asie, v přírodě koncem 60. let 20.století byl vyhuben, zpětně vysazován od roku 1988 do rezervací Mongolska a Číny. Dnes žije volně v přírodě asi 450 koní Převalského. Délka těla 2-2,8 m, délka ocasu 0,9-1,1 m, výška v kohoutku 1,25-1,40 m, hmotnost 200-350 kg. Je jediným dnes žijícím druhem divokého koně. Pražská zoo vede od roku 1959 celosvětovou plemennou knihu, a podílela se i na jeho návratu do původní domoviny.Je zařazen na listinu ohrožených druhů zvířat IUCN. Žije ve stádech klisen s hříbaty, které vede vždy jeden dominantní hřebec. Před ostatními si své družky hájí kopáním a kousáním.



 
 

Reklama